příběh indiánské pizzy

Co mají indiáni a jejich vynikající placky společného s italskou pizzou?!?

Jediného Neapolitána…!

Poodrhňme trochu roušku minulosti….
Píše se rok 1532……

Sotva patnáctiletý, chudý chlapec Jeanluco Baretta opouští svou rodnou Neapol. V uzlíku sušenou rybu a pár oliv……., vydává se hledat. Hledat co? Sám netuší.

Když přichází až na samý konec světa a stále nemá, co hledal, nechává se najmout na španělskou obchodní loď jako pomocný kuchař. Nekonečné vody Atlantiku slibují netušené, ale plavba je tak předlouhá. V Jeanlucově mysli se čím dál tím častěji začínají objevovat krásné černé oči jediné kapitánovy dcery.

Jeanlucovo tělo pohmožděné od kapitánových paží bezvládně leží na břehu neznámé pevniny, za obzorem se ztrácí jeho loď. To ještě netuší, že ho ze stinného pralesa pozoruje několik párů zvědavých očí.

Po třeskuté horečce se probouzí v indiánském týpý, vysoko v horách a při pohledu do šamanských očí pochopí, že mu začíná úplně nový život.

Píše se rok 1554……

Jeanluco Baretta, deportován jako zvíře v kleci, opouští svou milovanou indiánskou vesnici. Přežil jediný jen díky tomu, že nezapomněl řeč bílých španělských kořistníků.

Vrací se zpátky do Evropy a svět je pro něho hořký jako jedovaté kořínky. Za nějaký čas se dostává zpět domů, do rodné Neapole.

V noci se mu zdají sny o životě s rudými bratry. Jednoho dne má živý sen, jak mu jeho žena přinese do týpý jejich nejoblíbenější pokrm. Byla to pečená moučná placka potřená směsí rozdrcených červených plodů posypaná vonným kořením a sýrem z lamího mléka.

A bylo to. Do roka si Jeanluco Baretta otevírá malou krčmu s výhledem na neapolský záliv, kde peče ty indiánské placky své ženy.

Placky mají zanedlouho v celé Itálii veliký ohlas, zcela zde zdomácní a časem se zapomene, odkud se ten výborný pokrm do Itálie vlastně dostal.


bg